Dneska bych se chtěl věnovat tradici, zálibě a kapce radosti pro druhé, protože přesně takhle vnímám projekt poscrossing, ke kterému jsem se před lety přidal a s větší pauzou v něm zase pokračuji. Možná by bylo fajn neznalým nastřelit v úvodu, o co jde, že? Ať to není: Sakra, Vikouši, o čem to zase meleš? Tohle jsem v životě neslyšel/neslyšela.
Dobře, rád Postrcrossing nejdřív přiblížím. Jedná se o posílání pohlednic. Zaregistrujete se na oficiální stránce, zadáte tam svou adresu (někdo používá P. O. Boxy, nezáleží na tom) a něco o sobě. Poté si vylosujete adresy těch, kteří se také zaregistrovali, a kolik pošlete, tolik obdržíte –
Takové vzájemné zasílání kapek radosti. Není dovoleno dožadovat se konkrétních typů pohledů, ale smíte poradit, co vybrat pro ty, co tápou, Nikdo se tím řídit nemusí. Každá pohlednice dostane svůj unikátní kód, který na ní připojíte a dotyční pohled pod tímto kódem zaregistruje, jakmile je doručen.
Přišel jsem na to, že miluji dostávat pohlednice, ale ještě víc je miluji posílat, protože lidé mají z nich prostě radost. Kolikrát mi poděkování, které můžete při registraci doplnit, zlepší den, náladu a někdy se dozvím i zajímavé věci, něco z životů náhodných osob, což může být i inspirující. Je sice pravda, že tato záliba docela žere peníze, ALE já si myslím, že dělám svým způsobem smysluplnou činnost a že udržovat tradici posílání pohlednic živou má cenu. Na druhou stranu mě to ponouklo k další myšlence a zjevně bude nyní ode mě odcházet méně pohledů na vylosované adresy systémem, ale počet pohlednic zůstane stejný, důvod je jednoduchý, našel jsem skupiny lidí, které potřebují světélko radosti mnohem více. A ano je důvod proč tento článek vyšel po tom předchozím. Děkuji za přečtení a brzo se zase „uvidíme.“
Žádné komentáře:
Okomentovat